Bikepacking Gdynia → Łeba podél Baltského moře. 25kg výbava, nefunkční elektrokolo, spánek na pláži.
Nicméně, mě stále dělá starosti budoucnost a vývoj lidstva. Matka Země a její vlivy a změny počasí jsou čím dál větší. Ťukám si na čelo a říkám si... kdy to už konečně lidi pochopí, že to takhle dál nejde. Vím, že všechno je evoluce vědomí a procházíme kolektivně proměnou. Vidím změny, přechod na volnější a ekologičtější energie, elektromobily... čím dál víc solárních systémů. To všechno nechává menší uhlíkovou stopu. Ale aut je pořád čím dál tím víc. Všichni se chtějí mít dobře, tak jsou v rodině i tři auta. Vím, že nám peníze přinášejí svobodu a také komfort a že bez nich je to těžké. Sám jsem si letošní zimu prožil pomalu jako bezdomovec, bez práce a v módu „přežít“. Otázka je, co nám to přináší a co nám to bere. Nejvzácnější komodita, co člověk má, je pouze jeho vlastní čas. To je to nejcennější, co má. A kam a do čeho ho investuje, je pouze na něm. Všichni jsme svobodné bytosti. Každý má právo žít podle svého vlastního uvážení. Já mám jasno, chci dál cestovat.
Dál mám v plánu Katman a Indii / podél řeky Jamuny. Protože PTG mi neuteče a musím najít rovnováhu mezi tím vším. Nejde to pořád jen pracovat jak robot. Někdy je potřeba restart a zase prostě ŽÍT. Ne pouze přežívat. A vím, že je k tomu prostě potřeba se překonat, překonat svůj vlastní strach. A není to tak, že se na cestách nebojím – bojím, ale snažím se ho sám překonat.
Pravda je taková, že toho mám tolik, že to všechno nedokážu obsáhnout. Takže ano, potřeboval bych už konečně najít nějakou spřízněnou duši, která by mi s tím vším pomohla. Zatím mám v srdci moji druhou půlku – Bodhisattvu / Kwik / a moji Růži.
No ne, je to docela výzva ! Pojďme zachránit svět ! He, je to utopie ? Jsem snílek/blazen ? Možná jo. Ale chtěl bych, aby naše děti žily v lepším světě !
Nikdo nejsme dokonalý, každý děláme chyby, všichni jsme lidi. Všichni jsme na tom podobně. Nikdo se nechce trápit, nikdo nechceme prožívat utrpení.
Nikdo nám nedal návod na štěstí, nikdo nás nenaučil, jak ŽÍT.
Tak co – je to prostě život. Pojďme to prostě zkusit. Lidstvo jako jedna rodina!
Pojďme se držet toho, co nám řekl Ježíš:
„Miluj bližního svého jako sebe samého.“
Zkusme se k sobě chovat vlídně, s laskavostí a pochopením.
Jsme jen lidi, ale věřím tomu, že i přes všechnu tu odlišnost a diverzitu se nakonec jako lidstvo spojíme a dokážeme to.
A vytvoříme úplně nový svět a novou Zemi.
Kéž jsou všechny bytosti v bezpečí, zdravé a šťastné.
Kéž jsou všichni Bodhisattvové našimi ochránci na cestě ke štěstí.
Kéž Pravda a Láska nakonec zvítězí nad Lží a Nenávistí.
Aloha. Aham So Ham. Ekam.
--------------------------------------------------------------------
After a longer break, I finally put my bike back together at home in the Czech Republic and hit the road – this time by train all the way to the Baltic Sea. The “Baltic Express” took me overnight directly to Gdynia. By 5 a.m., I was already pedaling along the coast towards Hel, and then further along the northern shore all the way to Łeba.
I had gear with me for sleeping outdoors, so I camped right on the beach. It was amazing – peace, the sea, sunrises and sunsets. The only downside was that the gear weighed about 25 kg, and my e-bike let me down on the very first day – the control unit stopped working. So I ended up hauling all that weight with just my legs, no motor. Honestly? It was physically tougher than in Portugal.
But the weather was great – July temperatures were pleasant, the sea was around 18°C, and the waves were small. The first night, I was a bit disturbed by the deep rumble of engines from the large ships – an unexpected kind of noise that reminded me of a documentary about whales and how ocean noise disrupts their communication. I thought to myself, “Damn... is it really possible we don’t have quieter/better technology in the 21st century?”
The bike paths were great, although near Łeba the roads turned to sand, and without e-assist, it was quite a grind. But the sunsets made it all worth it. I slept farther away from the shipping lanes, so the next night I could hear only the gentle sound of the sea. Divine.
Meanwhile, back home in the Czech Republic, I finished setting up an off-grid/on-grid hybrid system with LiFePO₄ batteries – a good step in preparing for my next Portugal plans. Kamil experienced a flood in the garden during winter, but luckily the caravan survived without serious damage. My mom flew over in the spring and stayed until my 40th birthday. The project in Portugal is progressing slowly – there’s not enough capital or resources...
But a new idea hit me: why not start learning to surf here in Hel? The season starts in September/October, and thanks to the Baltic Express, which runs regularly, it’s easy to just hop on a train with the bike and go anytime.
---
Still, I can’t stop thinking about the future of humanity and where we’re heading. Mother Earth and her influence, the changes in the weather – it’s all getting more and more intense. I shake my head and wonder... when will people finally realize that we can’t go on like this?
I know it’s all part of the evolution of consciousness, and that we’re collectively going through a transformation. I see the changes – a shift toward freer and more ecological energy, more electric cars, more solar systems. All of that leaves a smaller carbon footprint. But still – there are more and more cars. Everyone wants to live well, so it’s common for a single household to have three vehicles.
I understand – money brings freedom and comfort, and without it, life is hard. I myself lived through this past winter almost like a homeless person – no job, just surviving. And I keep asking: what does all this give us, and what is it taking away?
The most precious commodity we have is our time. That’s the most valuable thing we own. And where and how we invest it – that’s entirely up to us. We’re all free beings. Everyone has the right to live according to their own judgment.
As for me – I’m clear about one thing: I want to keep traveling.
Next on my plan is Kathmandu and India – following the Yamuna River. PTG (Portugal) isn’t going anywhere, and I need to find balance in all this. You can’t just keep working like a robot. Sometimes you need a reset – and to just live. Not merely survive.
And I know – overcoming fear is part of it. It’s not that I don’t feel fear on the road – I do – but I keep trying to push through it. Especially since I usually travel completely alone.
The truth is, I have so much going on that I can’t handle it all on my own anymore. So yes – I need to finally find a kindred soul to help me with everything. For now, I carry in my heart my other half – the Bodhisattva / Kwik – and my Rose.
It’s a challenge, no doubt about it.
Let’s save the world!
Well, maybe that’s a utopia.
Am I a dreamer? Maybe.
But I want our children to live in a better world.
None of us is perfect. We all make mistakes. We’re all human. We’re all going through similar things. No one wants to suffer. No one wants to be in pain.
No one gave us a manual for happiness. No one really taught us how to live.
So what now? Well – this is life. Let’s just try.
Humanity as one family.
Let’s stick to what Jesus taught us:
“Love your neighbor as yourself.”
Let’s try to treat each other with kindness, compassion, and understanding.
We’re only human – but I believe that despite all our differences and diversity, we’ll one day come together as humanity and make it.
We’ll create a completely new world and a new Earth.
May all beings be safe, healthy, and happy.
May all Bodhisattvas guide and protect us on the path to joy.
May Truth and Love triumph over Lies and Hatred.
Aloha. Aham So Ham. Ekam.